Život a neživot
Poslouchám Pink Floydy a není mi zrovna dvakrát nejlíp. Jednak jsem přetaženej ze squashe, jednak se toho na mě poslední dobou valí pořád víc a víc. Potřeboval bych vypnout. Asi tak na rok. Nepřemýšlet, jen prostě vypnout.
Připadám si jak na horský dráze, akorát mám pocit, že ten sešup dolů je zrovna někde na začátku. Znáte ty stavy, že člověk ráno nechce vylézt z postele? Já mám problémy se přemluvit k tomu po ránu dýchat. A horší se to.
Zase se vrací zamlžené střechy Amberu. Chci sakra svůj svět, kam mi nikdo nepoleze. Svět, kam pustím jen někoho a jen občas. Chci...toho asi moc. Ten svět v hlavě mi přestává stačit. I když je zvláštní, že se pomalu začíná zaostřovat a nabývat pevnějších rysů, stejně se do něj nedostanu. I když, dostal bych se, ale na tenhle krok ještě dlouho mít nebudu. Doufám.
Za poslední tři tejdny se mi už třikrát stalo, že jsem pod něco málem spadl. A to bez sluchátek, za světla a koukal jsem se. Prostě jsem se jen díval skrz. Což se mi poslední dobou stává docela často, naštěstí si toho nikdo nevšiml. Že když na mě mluví, koukám, občas reaguju, ale jsem někde jinde.
Dostaňte mě někdo z mý vlastní hlavy...